Každý kraj má v Bruselu své zastoupení. Úplně přesně mě (a myslím, že ani jim) není jasné, proč vlastně. To bude ten základní problém. Zastupují tady “své” občany? Své podnikatele? Nebo hejtmana? Nejsou to náhodou jenom vyhozené peníze? Nevede současné omezování rozpočtů de facto jen k ještě (paradoxně) většímu vyhozování peněz? Že zástupci krajů dojíždějí do Bruselu jen na jeden – dva týdny měsíčně, ale mají tady pronajatý byt/kancelář? Dostanou se tak vůbec k nějakým informacím? Nebylo by lepší, kdyby seděli u sebe na úřadě?
Můj názor je, že zastoupení kraje v Bruselu se musí vyplatit. Není to tak nereálné, jak by se mohlo zdát… Pokud dokáže občanům a firmám soustavně poskytovat tipy na zajímavé obchodní možnosti a následně uveřejňovat „success stories“ na svých stránkách, bude to úspěšný projekt. Není ale třeba vymýšlet vymyšlené…
Kraje by měly hlavně koordinovat své informační/propagační aktivity s místně příslušným řídícím orgánem operačních programů v kraji, resp. s Národním orgánem pro koordinaci. Ty rozdělují peníze z EU-fondů. Komunikační strategie na další pětileté období (od r. 2013) se právě připravuje.
Evropská komise chápe politiku soudržnosti (investice do regionů), o které je řeč, především jako novou komunikační příležitost. Přímá – a nijak zanedbatelná – finanční pomoc směřuje rovnou k občanům Unie. Je možné jim tak názorně a na konkrétních příkladech předvést benefity, které členství v EU přináší.
Základem komunikace EU-pomoci ze strukturálních fondů jsou veřejně zpřístupněné seznamy příjemců dotací. Za to odpovídá řídící orgán. Stejně tak odpovídá i za propagaci EU-pomoci, která by měla být stavěna hlavně na zveřejňování„success stories“. Všichni „hráči (EU, řídící orgán, kraj) tedy mají stejný zájem, je zbytečné komunikovat separátně.